Prasátka na cestách...

Touto rubrikou zabrousíme i do netradičních oblastí, a to k zamyšlení nad obrazem dnešní společnosti. Chování cestujících ve vozidle a páchání škod je určitým tabu, o kterém dopravci veřejně příliš nemluví. Paradoxně právě tato skutečnost ve velkém ovlivňuje kvalitu cestování. V lepším případě jde o nekonečný úklid a škody napravitelné, jejichž řešení zabírá neskutečné množství času, který by se dal jistě využít ke smysluplnější činnosti v podobě zvelebování a dalších investic do vozu. Totéž platí právě i o financích, které jsou na tyto záležitosti vyčleněny.

Každý z nás určitě při cestování požaduje pro sebe a své okolí jen to nejlepší. Ten nejlepší autobus, maximální pohodlí, čistotu. Není na škodu se někdy zamyslet nad tím, zda-li si to opravdu všichni zasloužíme. Všímal si někdo z nás, v jakém stavu autobusy vlastně jako národ v cílové destinaci opouštíme a jak se vůbec počas jízdy chováme? Opravdu bychom si přáli, aby pro nás autobus v takovémto stavu příště přijel? Pokud vpadneme do reality, můžeme narazit na oloupané loketní opěrky, vytáhané či potrhané síťky, špinavé závěsy, zmačkané a po zemi poválené podhlavníky, ulámané stolečky a další, rozkradená kladívka k nouzovému rozbití oken v případě nehody už jsou naprostým standardem, čas od času s sebou někdo na památku odnese rovnou celý šestikilový hasící přístroj nebo si jen tak pro radost rozřeže bezpečnostní pás a získá suvenýr v podobě kovové přesky. Vše je samozřejmě v očích okolí špatnou vizitkou dopravce.

Těžko lze ale vysvětlit, že dopravce ani řidič tyto škody v autobuse na svědomí nemají. Síťky na sedadlech určené pro příruční čtení jsou potrhané a vytahané, protože napěchované PET lahve, "lahváče" a plechovky se v nich zcela jistě krásně vyjímají, stejně tak to sluší čistým a vyžehleným podhlavníkům na ušlapané podlaze. Zasedací pořádek má cestovní kancelář zpracovaný naprosto zbytečně, neboť loupání a přelepování štítků s číslováním sedaček je na cestě určitě skvělou zábavou, sezení na loketních opěrkách taktéž. Neuvěřitelné je, že někteří jedinci ani v roce 2016 neznají takovou vymoženost, jako kapesníky, praní závěsů je tak nekonečným soubojem s časem. Zbytky jídla podle dalších jedinců nepatří do koše, ale mezi sedačky. Bohužel instrukce jako pro třileté děti - avšak i tací lidé mezi námi jsou. Kdo neviděl, bohužel nepochopí. Stejně tak koberce prolité alkoholem je potřeba pracně vymýt a nechat vyschnout, takže bez nich pak jezdí autobus klidně dva dny. To, že si někdo dovolí rýt ostrými předměty do oken nebo sedaček či opaluje z nudy některé komponenty zapalovačem, už se ani nedá nijak komentovat. A tak bychom mohli pokračovat.

Sami doufáme, že na tyto řádky a obrázky jen nevěřícně zíráte a k okruhu lidí, kteří tato zvěrstva páchají, máte daleko. Práskat se nemá, ale ukázat a vysvětlit se to prostě musí. Druhý tábor by se nad sebou mohl zamyslet a uvědomit si, že na místě, které ničíte a kde pod sebe stelete, můžete příště sedět opět právě vy. Dokážete si představit, že by pro vás přijel autobus se zbytky jídla na sedadlech, s posmrkanými kapesníky a plivanci na podlaze, s poškrábanými okny, počmáranými bočnicemi a všudypřítomným zápachem, ve kterém máte strávit několikahodinovou cestu? A vaše děti? Opravdu ne? My věnujeme hodiny a hodiny týdně tomu, abychom tomuto zážitku předešli. Prosím, ušetřete nás toho, na pořadu dne je spousta jiné práce.

Takže, k zamyšlení malý průřez tím, co někteří dokázali během pár let v našich autobusech napáchat - a co hůř, vůbec jim to nepřišlo divné...